
Už si téměř připíjeli na smrt tyrana…. Pak jim Heydricha přivezli na sál
Doktor Tomáš Honěk vyprávěl Paměti národa příběh svého otce, chirurga Aloise Hoňka, který se jako lékař na Bulovce účastnil operace Reinharda Heydricha raněného atentátníky.
Sedmadvacátého května 1942 před polednem se Prahou začala šířit zpráva o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na tehdejší Kirchmayerově třídě. Pražané, k nimž se zpráva dostala, prožívali mnoho protichůdných emocí: šok, radost z domnělé smrti tyrana i strach z následků.
Patřili k nim i lékaři v nemocnici na Bulovce. V týmu chirurgů tam pracoval i doktor Alois Honěk. Jeho syn MUDr. Tomáš Honěk Paměti národa v rozhovoru řekl:
„Lékaři si už na lékařském pokoji připíjeli na oslavu, ale vtom tatínka zavolali na operační sál.“
Heydrich totiž nezemřel, byl pouze raněn a Bulovka byla vzhledem k místu atentátu nejbližší nemocnicí.

Alois Honěk ve 40. letech na fotbalovém zápase. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa
Říšský protektor na operačním stole

Alois Honěk ve 40. letech. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa
„Zavolali na ně kompletní SS tým a profesora Biermanna z německé kliniky. Ten ale znejistěl a prohlásil, že si zapomněl brýle,“ pokračuje ve vyprávění Tomáš Honěk.
Operaci tedy převzal otcův šéf Walter Dick, všemi respektovaný německý šéf nemocnice, který nad českými lékaři držel ochrannou ruku.
Alois Honěk se na operaci podílel jako anesteziolog. Zeptal se pacienta česky, jestli má vlastní zuby, a do operační knihy jeho jméno zapsal omylem foneticky s „j“, což si Tomáš Honěk později ověřil – zápis v knize byl vyškrabávaný a přepisovaný.
„Táta měl největší zkušenosti s obsluhou anesteziologického přístroje. Držel Heydrichovi na nose masku, do níž kapal nahřátý chloroform,“ pokračuje Tomáš Honěk. „Walter Dick vyjmul střepinu ze sleziny a zadrenoval hrudník.“
Ostře sledovaná operace trvala asi hodinu a dopadla zdánlivě dobře. Pacientův stav se zdál vzhledem k situaci v pořádku, jenže sedmý den Reinhard Heydrich zemřel patrně na sepsi.
Tomáš Honěk uvádí, že Němci se na českých lékařích nemstili:
„Měli úřednický přístup, hráli si na spravedlivé.“
Alois Honěk tak nadále až do konce války pracoval na Bulovce, kde ho v květnu zastihlo i Pražské povstání.
Waltera Dicka v době osvobození lékaři ukryli do jednoho z pokojů, přidělili mu ozbrojenou stráž a umožnili mu bezpečně odjet do Plzně k americké armádě. Tím oblíbeného šéfa uchránili před případným násilím ze strany Revoluční gardy, jíž padlo za oběť i mnoho nevinných Němců.
Lékaři souzeni jako za Stalina

Hana Hoňková, rozená Šmidrkalová. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa
Alois se na konci války oženil s lékařkou Hanou Šmidrkalovou, která pocházela ze zámožné rodiny z Bydžova. Roku 1945 se jim narodil syn pojmenovaný po otci.
Těsně po osvobození v nadšení pro budování republiky vstoupil do KSČ, a protože v pohraničí byl v té době velký nedostatek lékařů, odjel pracovat jako primář do nemocnice v Karlových Varech, kde také založil střední zdravotnickou školu.
Tomáš Honěk se narodil pět let po válce jako druhý syn. Jeho první vzpomínka pochází ze dne, kdy mu otec jako dvouletému operoval kýlu.
Jenže krátce nato se život rodiny dramaticky změnil: Alois Honěk byl zatčen a souzen ve vykonstruovaném procesu s karlovarskými lékaři. Jednalo se o jeden z procesů po vzoru Stalinovy čistky proti lékařům, které obvinil ze spiknutí a vražedných úmyslů proti své osobě.
Asi deset lékařů z karlovarské nemocnice se ocitlo ve vyšetřovací vazbě. Aloise Hoňka obvinili z toho, že v nemocnici nechal pracovat některé lékaře z řad vězňů z jáchymovských lágrů.
Druhá část obvinění spočívala v tom, že jistého člověka dovezl svým autem ke státní hranici, a dopomohl mu tak k útěku na Západ. Onen muž mu následně z Norimberka poslal pohlednici se slovy:
„Pane primáři, děkuji za Vaši pomoc.“
Tomáš Honěk se domnívá, že šlo o nastrčeného provokatéra. Další obvinění se týkalo údajné „krádeže“ zubařského křesla, které Alois Honěk ve skutečnosti používal k miniinvazivním operacím.

Alois Honěk roku 1990, zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa
Lékařem a houslařem
Krátce po Stalinově smrti se represe naštěstí začaly zmírňovat a roku 1954 byl Alois Honěk propuštěn. Z víry v komunismus se podle slov Tomáše Hoňka „vyléčil“, ale levicové vidění světa mu zůstalo až do konce života. Roku 1968 se dočkal plné rehabilitace.
Následky jeho věznění i vlastního „buržoazního“ původu však nesla pamětníkova matka Marie, která jako dermatoložka nemohla sehnat pracovní místo v Praze, a dojížděla za prací do vzdálených měst.
Alois Honěk kromě chirurgie ovládal také řemeslo houslaře a hudební nástroje, které před rokem 1989 prodával na Západ, znamenaly pro rodinu významný přivýdělek.

Tomáš Honěk při natáčení s Pamětí národa. Zdroj: Post Bellum, se souhlasem Paměť národa
Mladší syn Tomáš vystudoval po otcově vzoru medicínu, kterou absolvoval roku 1974. Jeho postavení syna známého chirurga bylo podle něj dvousečné: „Všichni si mysleli, že mám protekci.“
Nakonec se však prosadil vlastními schopnostmi, působil na kardiochirurgii v motolské nemocnici, kde založil i kardiocentrum pro dospělé, a dále soukromé chirurgické centrum Avicenna.
„Tatínka jsem vždy obdivoval a napodoboval,“ říká doktor Tomáš Honěk o svém otci, v jehož profesních stopách jde celý život.
Autorka Barbora Šťastná Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též

Dva bratři ve vězení, mezi nimi mříž. Jeden byl chartista, druhý bachař

Petr Pithart: Benešova smlouva s národem aneb Česká záliba v mučednictví
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
Znal jsem jednu z karlovarských lékařek, co s ním byly vězněny. Vězněna byla déle (i s manželem) a jako „bonus“ pak nemohla mít děti.
Moje pra teta Jarošová za svobodna Matějová ze Sepekova tam v nemocnici dělala sestru a vše mi vyprávěla.Heidrych chtěl po ní napít vody.
a kolik za to po válce vyfasovala ?
Vzhledem k tomu, že měl děravé břicho by si spíš zasloužila metál.
Vstoupit do KSČ po 2. sv. válce, díky které jsme se stali Ruskou kolonií, byla naivita způsobená nejspíš neinformovaností. Třeba náš děda (malíř pokojů) i praděda (zedník) byli socialisté, ale praděda byl pozorný a přemýšlivý člověk, takže znal charaktery komunistů ze života. Děda se za Velké války dal úmyslně zajmout Rusy, a pak byl v čs. legii. Oba tedy věděli své a nikdy by mezi komouše nešli.
Táhnout ve spolku s Rusy a komunisty mohli kromě lidí naivních především lidé vychytralí, tedy tzv. čecháčci, kterých tu máme cca třetinu národa. A zdaleka to nemusí být ani členové této strany. Těm nejvychytralejším se totiž do těch nemalých členských příspěvků a povinnosti se pravidelně zúčastňovat schůzí nechtělo. Stačilo jim mít s nimi klientelistické a korupčnické vazby.
Medvědi vylezli a v tom lese není jediný kus jídla pro ně a mladé tak je postřílíme, protože se snaží najíst a lesy jsou vykácené, zničené a prázdné. Planeta zmaru plná dementů.
Zajímalo by mne, jak se mohla zpráva o tom útoku dostat na Bulovku ne lékařský pokoj dřív, než Heydrich na sál. Bezprostředně poté, co se to stalo, tak ho přece naložili na kolemjedoucí náklaďák a jeli a určitě se neflákali… tak jakým kanálem se tam ta zpráva mohla dostat dřív? Telefonem? Jakože by se někdo ze svědků odvážil zavolat zrovna tam a risknul by, že to nikdo neodposlouchává? Netuší autor článku jak to bylo?
Možná že viděli a slyšeli střelbu z okna. Nemocnice je myslím hned u té zatáčky.
Tady se zase urodilo chytrolínů, co by nikdy nic takového nedělali a s tím by nešli a do strany nevstoupili. To se to hodnotí. Ale ty lidi neměli zkušenosti z vlády komunistů a bylo po válce.
Jedním z více (asi 5-ti) důvodů k atentátu byla Heydrichiva popularita,prostě Češi ho měli rádi ! Takže žádný tyran,tím se stal až po heydrichiádě a to už nebyl naživzu.A tím pádem-cosi tam slavili když protektora dovezli.Pomohli mu jak to jen šlo a to si pak po válce odskákali.Slyšel jsem kdysi v televizi toho chirurga říkat : „No já vím,že jiní by ho zabili,ale já jsem na to připravený nebyl.“
Co vím tak rádi ho měli dělníci,měli od něj nějaké výhody. A nemyslím,že mu fandili. Dobře znali jeho slavný projev i jeho nástup na Pražský hrad,tam už prolil krev. A od babičky vím,že už za jeho života byl seznam Jihočechů k určený k deportaci na Sibiř. Děda ho viděl. Jinak ale osobní zkušenost babičky,kdy srovnávala nucenou správu nad statkem za nácků a komoušů,lépe bylo za Německa.
Je zde ještě jeden aspekt: V době atentátu už měl Heydrich stanoven termín přesunu na okupovaná území SSSR. Mohl tam, nadělat dost problémů, peorožr zklidnění německého týlu by ztížilo situaci sovětů na frontě. Na tento aspekt atentátu se docela zapomíná, přitom byl možná důležitější než jeho působení v tuzemsku.
Druhou věcí je, že Němci odvetou za atentát ztratili hodně sympatií a od ní vede přímá příčinná lajna k tomu, co tu Němci zažili na konci války a po něm.